Jak státy soutěží o přízeň firem a co z toho plyne pro ČR

O čem je daňová soutěž a jak mohou státy přilákat investory a zároveň zajistit spravedlivé placení daní firmami? I na to odpovídá nová studie Uprchlé daně - kdo platí daně ve střední a východní Evropě.


Zpráva Uprchlé daně - kdo platí daně ve střední a východní Evropě zpochybňuje některé zavedené představy o tom, že nízké korporátní daně sníží motivaci k daňovým únikům a zlepší výběr daní. Porovnání daňových odvodů největších firem v šesti zemích navíc ukazuje, že daňová soutěž není tolik o sazbách, jako o daňových výjimkách, úlevách, pobídkách a specifických pravidlech, kterými vlády lákají investory.

Maďarsko jako daňový ráj?

Od nového roku snížila maďarská vláda sazbu korporátní daně z 19 na 9 procent. Jde o nejnižší sazbu v členských státech EU. Premiér Orbán nejspíš očekává tsunami zahraničních investic.

Z pohledu na skutečné daňové platby se však zdá, že velké korporace měly v Maďarsku celkem lehký život (z daňového hlediska) už před toto změnou. V roce 2015 největší firmy, které tvoří čtvrtinu maďarského HDP, zaplatily v souhrnu méně než půl procenta ze svých zisků. Skoro se chce říci, kéž by platily alespoň oněch 9 procent.

V Bulharsku nejenže největší společnosti neplatí férový díl daní, ale dokonce kvůli každoročním ztrátám dostávají od státu daňový bonus. Ten v roce 2015 činil v přepočtu přes dvě miliardy korun.

Daňová zátěž? Jak pro koho

Polsko, Lotyšsko, Slovinsko a Česká republika vyšly ze srovnání lépe. Nicméně i zde lze najít případy firem, které stojí za pozornost, ať už z hlediska své vlastnické struktury nebo kvůli transakcím a hospodářským výsledkům, které naznačují, že mohly být ovlivněny i jinými silami než těmi tržními.

Důsledky daňové soutěže jsou patrné zejména ze srovnání makroekonomických dat. S výjimkou ČR je podíl korporátních daní na celkových daňových příjmech nižší, než podíl fyzických osob. Jinými slovy, fyzické osoby přispívají ze svých příjmů do společného rozpočtu více než firmy.

Naopak podíl spotřebních daní je ve všech zkoumaných zemích (opět s výjimkou ČR) vyšší než je průměr OECD.

I když nelze z těchto dat činit dalekosáhlé závěry, minimálně svědčí o tom, že nižší podíl příjmu z korporátních daní vytváří tlak na to, vybrat daně jinde – především ze spotřeby (v případě ČR spíše ze sociálních odvodů). A jak známo, spotřební daně zatěžují více nízkopříjmové skupiny.

Čím chce konkurovat Česko?

Česká republika dopadla v porovnání s ostatními překvapivě dobře, a to nejen co se týče daňové disciplíny největších firem, ale i v podílu daňových příjmů od firem, který je srovnatelný s podílem fyzických osob. Největší české firmy v roce 2014 v souhrnu zaplatily dokonce o něco více, než měly. V průměru odvedly ze zisku 21,68 %, přičemž sazba činí 19 %. Důvodem příznivého výsledku jsou zřejmě doplatky několika firem z minulých let, kdy zaplatily významně méně.

Když si ČR vede tak dobře, není to přeci jen důvod k tomu, aby povolila opratě a zavedla alespoň některá daňová lákadla?

Přesně naopak. Právě proto, že Česká republika dokáže vybrat daně i od velkých korporací, měla by vystupovat proti daňovým rájům a jejich praktikám, které podkopávají schopnost ostatních zemí vybírat efektivně daně.

Čeští politici by proto neměli nervózně pošilhávat po našich sousedech pokaždé, když pohnou s daňovou sazbou směrem dolů. Přesouvat naši konkurenceschopnost do daňové oblasti by znamenalo rezignovat na kvalitní státní správu, infrastrukturu a vzdělanou pracovní sílu, které jsou z hlediska dlouhodobého rozvoje důležitější, než rychlý příliv investic, které by Českem stejně spíše jen protekly.

V Bruselu i v Paříži by proto čeští zástupci měli podporovat větší transparentnost vlastnických struktur a výsledků hospodaření velkých mezinárodních firem, ale i společná pravidla pro výpočet daňového základu, o kterých se aktuálně v EU jedná.
To vše jsou opatření, na kterých mohou obyvatelé zemí, jako je Česká republika, vydělat. Všichni!