Daně: chyť je, když to dokážeš

Sex and the Business Julie Hrstkové Sice je teprve duben, s klidným svědomím si ale můžeme tipnout, že slovem letošního roku bude aspoň v ekonomické oblasti zkratka DPH – daň z přidané hodnoty. Kontrolní hlášení či elektronická evidence tržeb se dostaly také do slovníku běžného Čecha, podobně jsou na tom obyvatelé i firmy ostatních států unie. Honem na DPH nyní žije celá Evropa.


Podvádí se dost, ale nevyčíslitelně

Na jednotném trhu Evropské unie, kde může zboží libovolně proudit, se podvodům daří. Umožňuje to systém výběru DPH, který končí na hranicích.
Například kupuji-li (coby plátce daně) zboží za milion korun (bez daně) třeba z Polska, jsem v České republice povinen odvést ihned daň 21 procent, tedy 210 tisíc korun. Jsem-li podvodník, zboží prodám s daní a daň neodvedu. Firmu nechám zkrachovat a oněch 210 tisíc korun mi zůstane v kapse.
Pokud jsem šikovný podvodník, založím desítky či stovky firem, které nezaplatí daň. A jsem-li podvodník ještě větší, nechám zboží procestovat mnoho zemí Evropy a daň nezaplatím ve všech státech.


Tento typ podvodů – v jednodušší verzi tzv. mizející obchodník, v té druhé karuselový podvod – sice existuje dlouho, na rychlosti ovšem nabral s rozšířením jednotného trhu. Před deseti lety se objem těchto podvodů v rámci unie pohyboval kolem 60 miliard eur, poslední odhady Evropské komise se blíží ke 170 miliardám eur za rok. Částka nezahrnuje pouze podvody s DPH, ale také neplacení daní v rámci legální daňové optimalizace, platební neschopnost obchodníků a situace, kdy finanční úřady tolerují daňový nedoplatek společnostem v nesnázích. Kolik přesně uniká na DPH, tudíž nikdo neví, jen se odhaduje, že čím dál víc.


Česká finanční správa tvrdí, že má přesné odhady a podle nich na DPH nevybere 80 až 90 miliard korun ročně. Dvě třetiny prý jdou na vrub mizejícím obchodníkům a karuselovým podvodům. Necelá třetina se ztratí v restauracích a hotelech a zhruba pět miliard korun se vypaří v daňových přiznáních, když si například restauratér odečítá DPH také u lednice, kterou má doma, a ne v hospodě.
Kromě daňové správy počítá odhady nevybrané DPH i spo

usta analytiků a akademiků. Jejich výsledky se pohybují mezi 30 až 300 miliardami korun za rok a používají je především politici v předvolebních kampaních, případně při prosazování nějakého nepopulárního kroku. Prostě podle toho, co právě potřebují.

Finanční úřady přitvrzují

Podvody jsou – na rozdíl od odhadů přesné výše finančních úniků – naprosto reálné. Protože v Evropě existuje jednotný trh a podvody neznají hranice, dávalo by logiku, kdyby se dařilo podvodníky pronásledovat koordinovaně. Proto existují nástroje typu VIES – systém výměny informací o DPH – či Eurofisc – decentralizovaná síť úředníků daňových a celních správ pro rychlou výměnu informací o možných podvodných společnostech a transakcích.


Podle praxe české daňové správy ovšem ona rychlá výměna informací znamená čekání na zprávu klidně i rok. V jeho průběhu podvodná organizace stačí zaniknout a „založit se“ pod jiným jménem zhruba padesátkrát. Tyto zkušenosti poprodávají. i pravidelný audit Evropského účetního dvora, jenž setrvale opakuje, že VIES je pomalý, údaje jsou často nedostupné, 11 členských států dovoluje jen obtížný přístup k údajům, 10 členských států včas neruší daňová identifikační čísla a v sedmi zemích nejsou aktuální skoro nikdy.


Obdobně je na tom Eurofics, který z nějakého důvodu trvá na údajích založených na excelových tabulkách. Výsledkem je uživatelsky nevstřícné prostředí kombinované s extrémně pomalou reakcí. Křížové kontroly firem a pohybu zboží mezi jednotlivými zeměmi ve skutečnosti neexistují a podvodníci to velice dobře vědí.


Jednotlivé země proto bojují proti daňovým únikům samy. V Česku elektronickou evidencí tržeb (pokladnou propojenou s daňovým úřadem) a především kontrolním hlášením. Podnikatelé musí každý měsíc (živnostníci i čtvrtletně) odevzdat přehled vydaných a přijatých faktur a konkrétních společností, s nimiž obchodují. Podle ministerstva financí jde o zázrak, který zvýšil jen za první dva měsíce letošního roku výběr DPH o 15 procent. A také vyhodil ze systému tisíce podvodných firem (oficiálně nespolehlivých plátců). Tím se snížil počet obchodníků, kteří si mezi sebou zboží pření Podle podnikatelů jde ovšem o elektronickou šikanu, která jen přenáší povinnosti berňáku na firmy.


Oproti chystaným opatřením v dalších zemích je ovšem české kontrolní hlášení ještě docela mírné. Španělsko od 1. června zavádí tzv. Suministro Inmediato de Información, reportovací systém, který nařizuje zhruba 62 tisícům firem (tvoří 80 procent všech vydaných faktur), aby každou fakturu zanesly do systému do čtyř dnů od vystavení. Český měsíc je v tomto kontextu „naprostá pohoda“. Opatření má přinést dvě miliardy eur do španělského rozpočtu a donutit firmy, aby přešly na elektronické fakturování a byly k dohledání on-line.


Slovensko, kterému prý kontrolní hlášení loni výrazně zvýšilo výběr daní, chce zavést sledování kamionů a jejich hmotnosti, aby bylo jasné, jestli zboží existuje.
Polsko chce od poloviny roku hlídat podvody na DPH prostřednictvím bankovních účtů. Nový elektronický systém by měl podchytit falešné faktury i falešné obchodníky. Naopak Nizozemsko stále ještě sází na staré dobré osobní kontroly, které ovšem tamní finanční správa provádí neustále. Belgie vstřebává zlepšení výběru o 85 procent, k němuž došlo poté, co tamtvrzuje daňaři, celníci a policisté začali spolupracovat a naučili se předávat si informace.


Francie upravila systém výběru DPH v roce 2015. Německo zůstává u tradičního přístupu. K měsíčnímu hlášení nenutí ani velké obchodníky s fakturami nad 50 tisíc eur, což by podle inovovaných pravidel Evropské unie měla.

Jeden hot a druhý čehý

Na jednom evropském trhu by dával smysl jednotný postup, byť s rozdílnou sazbou daně. Ne že by se o to Evropská komise nesnažila. Podle europoslance Luďka Niedermayera podporuje Evropa zavedení tzv. permanentního systému DPH, kdy by se zboží danilo podle pravidel země, kde se prodává.


Současný systém, kdy zboží přes hranice prochází bez daně, je přechodný a měl skončit v roce 1996. Unijní země se tehdy ale na změně nedokázaly dohodnout, protože nevěřily, že by DPH, která jim náleží z vyvezeného zboží, dostaly od finančního úřadu jiného státu zpět.


Stejný argument ovšem zní dodnes. Na semináři zastoupení Evropské komise v České republice při prezentaci nového evropského systému DPH okamžitě zazněla námitka: „Jak uvěříme řeckému finančnímu úřadu, že když český vývozce exportuje s daní do Atén, dostaneme od něj zpátky českou daň?“ S ohledem na zkušenosti s výměnou informací v rámci Evropské unie se této námitce nelze divit.


Česká republika spolu se Slovenskem a dalšími zeměmi proto navrhuje zrušit DPH a vrátit se k dani, která připomíná daň z obratu (reverse charge). V tomto případě zboží putuje Evropou bez daně a tu odvádí až poslední obchodník, který jej prodává na místním trhu.


Tento systém prozatím funguje v rámci kompromisu například pro zlato, elektroniku a některé další zboží. České ministerstvo financí by jej chtělo rozšířit na všechny transakce nad deset tisíc eur. Jenže o podobný systém kdysi stálo i Německo, ale neprosadilo ho. Šance, že ho prosadí blok menších zemí v čele s Českem, je takřka nulová.
Firmy se ke změnám staví neutrálně – nechtějí naštvat ani místní finanční úřady, ani zahraniční. Jde jim pouze o to, aby se systém neustále neměnil. Což je jediné, co jim Evropa vskutku nenabídne.


Podle Ladislava Minčiče, bývalého náměstka ministerstva financí, jenž nyní působí v Hospodářské komoře, vznikla DPH jako daň gentlemanů. A těch se evidentně dodnes nedostává. Jediné, co letos v létě přijde, je nový „definitivní“ plán pro DPH v Evropě. Představí ho Evropská komise. A země se na něm opět nedohodnou.

Původní článek k dispozici zde.