Výzvy spojené se zavedením digitální daně v EU

Získává Google v českém prostředí konkurenční výhodu pomocí daňové optimalizace nad online platformou Seznam.cz? Vyřeší tento problém návrhy směrnic Evropské komise o digiální dani? A jakým výzvám současné legislativní návrhy obou směrnic čelí? O tom se dočetete v tomto článku.


Dva legislativní návrhy směrnic z března roku 2018 usilující o zavedení digitální daně v EU (detailně popsané v tomto článku) se Evropská komise rozhodla vypracovat za účelem nastavení rovných podmínek pro podnikání v digitálním odvětví, zajištění daňové spravedlnosti pro všechny daňové poplatníky a s ní související udržitelnosti veřejných financí členských států.

Oba návrhy směrnice byly dne 29. srpna diskutovány na půdě Evropského parlamentu na schůzi výboru ECON. V podstatě všichni řečníci napříč politickými stranami se shodli na tom, že současný stav je z mnoha pohledů neudržitelný a neuspokojivý a je třeba urychleně přijmout opatření k jeho zmírnění. Tak, jak to u legislativních návrhů bývá zvykem, bylo jejich znění podrobeno rovněž konstruktivní kritice a bylo vznešeno mnoho otázek, ať už v ohledně pravomoci EU řešit danou problematiku, reálnosti politické průchodnosti, technické proveditelnosti či vhodnosti limitů u jednotlivých kritérií. 

V následujících odstavcích bude nejprve názorně na příkladu ukázáno, jak Google získává nad online platformou Seznam.cz v českém prostředí konkurenční výhodu pomocí daňové optimalizace. Druhá část článku pojednává o nejrůznějších výzvách, kterým současné legislativní návrhy obou směrnic čelí. 

Jak to funguje v ČR: Google vs. Seznam.cz

Pro názornost si můžeme srovnat situaci na českém trhu online marketingu. V roce 2014 odvedl Google daň z příjmu ve výši 5,5 milionů korun, což byla částka více jak třicetinásobně nižší než u konkurenční platformy Seznam.cz, která odvedla 185,5 milionů korun. Google rovněž v Česku přiznal tržby ve výši 207,5 milionů korun, zatímco jeho jediný významný konkurent na trhu, platforma Seznam.cz, vykázala tržby ve výši 3,1 miliardy korun. Dle odhadu oborového Sdružení pro internetový rozvoj (SPIR) měl ovšem v roce 2014 Google se Seznamem přibližně stejný podíl na trhu s reklamou v online vyhledávání, který tvoří největší část jejich tržeb. Z toho vyplývá, že společnost Google v Česku pouze z reklamy v online vyhledávání utržila minimálně 1,25 miliard korun. To je částka šestkrát vyšší, než Google ve skutečnosti přiznal v účetní závěrce.

Zdroj: účetní závěrky obou společností, tržní odhad dle SPIR

Výrazně nižších přiznaných tržeb, než odpovídá skutečnosti, dosahuje Google tím, že velkou část smluv s koncovými zákazníky v České republice podepisuje společnost Google Ireland sídlící v Irsku, které je oblíbenou daňovou jurisdikcí nadnárodních korporací.Google Ireland poté pouze platí pobočce Googlu v České republiceurčitou zprostředkovatelskou marži, která tvoří právě přiznané tržby. Tímto způsobem společnost Google přesouvá zisky z většiny evropských států do států s pro ně výhodnějším daňovým režimem. Z výše uvedeného grafu je zřejmé, že takto nerovné podnikatelské prostředí je z dlouhodobého hlediska pro zachování konkurence na trhu neudržitelné. 

Kdo bude “chycen”?

I když se o zavedení daně z obratu (první směrnice) mluví jako o dani namířené především proti společnostem Facebook a Google, měla by dle Pierra Moscoviciho, evropského komisaře pro hospodářské a měnové záležitosti, daně a celní unii, zasáhnotu přibližně 150 společností působících v Unii, z čehož by měla být asi třetina společností evropských. Ze známých společností se kromě již zmíněného Facebooku bude dotýkat dalších oline platforem jako Airbnb či Uber. 

Naopak streamovací služby, ať už videa či hudby, jejichž příjmy pocházejí ze subscription modelů (Spotify, Netflix), by již daní z obratu zatíženy nebyly. Stejně tak návrh nedopadá na odvětví e-commerce (Amazon). Komise toto v jedné ze svých studií zdůvodňuje tím, že návrh se soustřeďuje pouze na zdanění obchodních modelů, kde hlavní přidanou hodnotu vytvářejí podnikům sami uživatelé, a v těchto případech je legitimní zvolit kritérium rozdělení daňových příjmů právě dle geolokace uživatelů. Subscription modely v případech, kde uživatelé za službu skutečně platí a obchodní model společností není založen výhradně na cíleném online marketingu, nevyžaduje dle Komise urgentní řešení v podobě daně z obratu, i přesto, že v jedné ze svých studií Komise zvažovala teoretickou možnost zahrnutí e-commerce obchodních modelů. 

Výzvy společné oběma směrnicím: otázky pravomoci a politické průchodnosti

Dánský, irský, holandský a maltský parlament notifikovaly v souladu s řádným legislativním procesem Radu, že obě směrnice dle jejich názoru porušují princip subsidiarity. Mají za to, že otázka daňové politiky v oblasti přímých daní spadá primárně do pravomoci členských států. Státy argumentují především tím, že primární účel daně není zajištění fungování jednotného trhu a hospodářské soutěže, nýbrž pouhé zvýšení daňových příjmů, což by měl být dle nich primárně zájem národních států.

Je pravdou, že v oblasti přímých daní nemá Evropská unie takové legislativní pravomoci jako u daní nepřímých, koncepčně se ale tento návrh nejeví odlišným od nedávno přijaté směrnice ATAD (směrnice EU proti vyhýbání se daňovým povinnostem), která rovněž harmonizovala pravidla pro odvod přímých korporátních daní. Pravidla proti obcházení daňových povinností obsažené ve směrnici ATAD ovšem vznikaly na půdě OECD, a existoval na nich tedy větší politický konsenzus. V případě obou návrhů směrnic se ovšem jedná o iniciativu výlučně z dílny Evropské komise, která chce dle svých slov získat momentum v boji proti zdanění nadnárodních digitálních firem a popohnat ostatní státy či mezinárodní instituce k přijetí pravidel přijatých na mezinárodní půdě. 

Poměrně legitimním se ovšem ze strany národních parlamentů jeví argument, že fixní tříprocentní sazba u dočasné směrnice nedává prostor pro zvýšení či snížení dané sazby, což by mohlo být viděno jako rozporné s principem daňové suverenity členských států EU. Standardní proces harmonizace u daňových sazeb dává běžně možnost členským státům zavést daňové sazby stejné, nebo přísnější. V případě zavedení fixní tříprocentní sazby bez možnosti diskrece je tedy otázka, zda by se nejednalo spíše o unifikaci typickou pro nařízení, a Unie v této věci opravdu nepřekračuje své pravomoci. 

Lze předpokládat, že pro přijetí obou směrnic bude nutné zapracovat všechny připomínky členských států, jelikož pro přijetí je třeba jednomyslného souhlasu Rady EU. V současné době oponující členské státy EU argumentují tím, že se řešení má dosáhnout na národní úrovni, nebo na půdě OECD. V následujících dvou částech tedy zhodnotím proveditelnost a možné důsledky těchto řešení.

Regulace na národní úrovni

Je pravdou, že některé národní státy již zahájily vlastní legislativní iniciativy v oblasti odlišného režimu zdanění nadnárodních digitálních společností. V roce 2016 Francie zavedla daň na distribuci audiovizuálního obsahu zpeněžovaného pouze pomocí reklam ve výši 2 %. Maďarsko zavedlo daň z reklam ve výši 5,3 % a podobný legislativní návrh připravuje rovněž Slovensko. 

Globální povaha problému ovšem z povahy věci nebude činit národní řešení velmi efektivními a vzhledem k ekonomické síle některých hráčů na trhu bude možnost daňové konkurence pro některé státy stejně lákavá jako doposud. Z popisu již zavedených systémů rovněž vyplývá, že každý je založený na rozdílných kritériích. Tato rozdílnost daňových systémů by pro nadnárodní společnosti výrazně zvyšovala náklady na administrativu, což se může stát jednou z překážek pro malé a střední podniky pro expanzi na evropský či globální trh. Výsledný efekt jednotlivých odlišných národních řešení by sice mohl přinést zvýšení příjmů veřejných rozpočtů, z hlediska překážek vstupu do odvětví by ovšem naopak mohl vést k upevnění dominantního postavení současných velkých hráčů na trhu.

Regulace na půdě OECD

Přijetí řešení na půdě OECD by rozhodně představovalo ideální způsob zavedení pravidel pro zdanění nadnárodních digitálních společností. Zpráva OECD z března 2018 ovšem uvádí, že doposud nebyl nalezen konsenzus mezi členskými zeměmi a snahy OECD směřují k roku 2020.

Evropská komise přichází s vlastním trvalým návrhem zejména kvůli skepticismu ohledně dosažení dohody na půdě OECD, a to vzhledem k pozici USA k tématu digitální daně jako celku. Vysocí představitelé z americké exekutivy se v posledních měsících vyjadřovali v tom smyslu, že z pohledu USA nejsou digitální společnosti natolik odlišné, aby se pro ně vytvářela speciální legislativa. Steven Mnuchin, americký ministr financí, se rovněž nechal slyšet, že digitální daň by neúměrně zatěžovala podniky a bránila jim v růstu, na což by v konečném důsledku doplatili zaměstnanci a spotřebitelé. Motivy USA pro tento postoj jsou pochopitelné, neboť by se návrhy Komise dotkly především jejich vlajkových společností Facebooku a Googlu, které momentálně většinu daní odvádí v USA či odklání zisky do daňových rájů. Rozmělnění daňových příjmů amerických nadnárodních společností mezi jiné státy zkrátka není v zájmu USA. Někteří se dokonce staví k oběma směrnicím zdrženlivě z obavy, že by jejich přijetí mohlo dát za záminku vzniku daňového ekvivalentu obchodní války s USA. 

Z výše zmíněného vyplývá, že národní či mezinárodní řešení s sebou přinášejí výrazná negativa, či jsou v současné době neuskutečnitelná, tudíž je z mého pohledu iniciativa Evropské komise vhodná a ospravedlnitelná. 

První „dočasná“ směrnice

Návrh první směrnice představuje poměrně nestandartní koncept daně z obratu, která by byla administrována na unijní úrovni. V následujících odstavcích se zaměřím na výzvy spojené s alokací daňových příjmů, možné důsledky v oblasti obchodní strategie zasažených společností, či problematikou dvojího zdanění.

Jak se budou alokovat daňové příjmy mezi členské státy?

Dle návrhu Komise bude výpočet celkové daně probíhat na unijní úrovni, a poté bude rozdělen mezi státy dle počtu uživatelů zdaněné služby. Toto kritérium by ovšem mohlo být zpochybněno menšími a ekonomicky vyspělejšími státy, jelikož lze předpokládat, že ceny za reklamu v těchto zemích jsou vyšší než v zemích méně ekonomicky vyspělých. Rozdílné ceny odráží rozdílnou výši příjmů zákazníku v závislosti na ekonomické vyspělosti jednotlivých států. Daňový příjem České republiky by tedy dle směrnice měl přibližně odpovídat daňovým příjmům Belgie, stejně tak daňový příjem Rumunska by mohl být nepatrně vyšší než daňový příjem Nizozemska. Tento model se tedy zdá být poměrně nevýhodný pro země, kde jsou ceny za poskytování online marketingu řádově vyšší a zcela tedy neodráží ekonomickou realitu. Bude otázkou, jestli tento mechanismus obstojí v diskuzi ve výborech, a nebude nutné najít kritérium jiné.

Otázky spojené s konceptem daně z obratu

Absence alokace nákladů

Při standardním výpočtu daně z příjmu je daňový základ počítán jako rozdíl tržeb a nákladů, a případně aplikací dalších korekčních prvků daně dle národních legislativ. V případě počítání daně z obratu je ve výpočtu daňového základu zcela opomíjena nákladová složka. To může vést k tomu, že zdaněné společnosti mohou mít sníženou motivaci investovat, jelikož si prostřednictvím investic již nebudou moct snižovat základ daně. Společnosti podléhající dani z obratu tedy mohou mít sníženou motivaci investovat v zemích Unie. I přestože nadnárodní digitální společnosti investují na zahraničních trzích výrazně méně než jiné společnosti, které z povahy věci musí mít k výkonu podnikání na zahraničním trhu výraznější fyzickou přítomnost, neměla by být digitálním společnostem dle mého názoru možnost snížit si základ daně zcela odebrána.

Danění ztrátových společností?

Daňový základ pro daň z obratu u Googlu či Facebooku bude činit téměř stoprocentní část jejich tržeb, jelikož pocházejí téměř výhradně z online marketingu (39.9 ze 40 bilionů dolarů u Facebooku v roce 2017). Při pohledu na společnosti Facebook a Google jsou jejich průměrné marže za posledních 5 let 30 %, respektivě 20 %. Zde by se při hrubém propočtu jednalo o daň ze zisku maximálně ve výši 25 %.

Ne všechny digitální společnosti mají ovšem stejný obchodní model. I když by se na ně daň z obratu uplatňovala, nemusí to nutně znamenat, že budou takto daněny všechny jejich tržby. Například u společností jako Airbnb či Uber je struktura tržeb lehce rozmanitější. Toto je důležité především s ohledem na skutečnost, že jejich současné obchodní modely vykazují velmi nízké (2 % u Airbnb) či záporné marže (Uber). Je tedy důležité si uvědomit, že v případě danění výrazné části jejich tržeb by situace pro ně mohla být z dlouhodobého hlediska neudržitelná a je nutné o tomto opatření uvažovat jako o opatření čistě krátkodobém. V rychle rozvíjejícím se digitálním odvětví lze rovněž také těžko předvídat, kde se marže budou pohybovat za několik let a účelem směrnice pravděpodobně není danit ztrátové společnosti. Při konstrukci daně z obratu je tedy zásadní, aby postihovala pouze společnosti s relativně vysokými maržemi. 

Zdanění obratu může rovněž výrazně zamíchat rozložením sil na trhu. Je zřejmé, že společnosti s nízkými maržemi budou mít oproti svým konkurentům výraznou výhodu. 3 procentní daň u společnosti s 20 procentní marží nebude tak drastická, jako například u společnosti s 5 procentní marží, kde by se při hrubém přepočtu na daň ze zisku jednalo o daň 60 procentní. Tyto skutečnosti mohou výrazně ovlivňovat obchodní strategie daných společností a současná oblíbená strategie nadnárodního společností spočívající v expanzivním růstu na úkor ziskovosti tedy může být v těchto podmínkách finančně velmi náročná. Naopak profitabilita by se mohla stát ještě výraznějším ukazatelem v konkurenčním boji. Pokud by byl tento stav udržovaný dlouhodobě, mohlo by to teoreticky mít za následek částečné zpomalování růstu celého odvětví. 

Problematika dvojího zdanění: konflikt s národní legislativou

Návrh směrnice se dle mého názoru rovněž dostatečně nezabývá vztahem k ostatním daňovým předpisům, ať už na unijní, národní, či mezinárodní úrovni. Návrh směrnice bohužel nijak neřeší vztahy k národní daňové legislativě. Lze předpokládat, a Komise i toto doporučení vydala v jednom ze svých dokumentů, že by takto zaplacená daň měla být odečitatelnou položkou od standardní daně z příjmu právnických osob placených jednotlivým členským státům, momentálně tato možnost ovšem není nijak legislativně ukotvena a je na členských státech, jak se k situaci postaví. 

Dalším problémem bude otázka konfliktu s již přijatou daňovou legislativou některých členských států Unie (Francie, Maďarsko) mířící na digitální společnosti. Je zřejmé, že není možné, aby dvoukolejná právní úprava fungovala vedle sebe, a bude otázkou, jestli tyto země budou ochotné svoji čerstvě přijatou legislativu rušit. 

Druhá „trvalá“ směrnice 

Druhý návrh směrnice má ambici zavést trvalý systém pro danění digitální reflektující více to, kde byla v rámci hodnotového řetězce vytvořena právě přidaná hodnota. Tato směrnice se již rovněž vrací zpět k danění zisku. V následujících odstavcích se budu zabývat nastavením limitů působnosti a možným konfliktem směrnice s dvoustrannými mezinárodními smlouvami o zamezení dvojího zdanění. 

Nastavení limitů působnosti

Limity nastavené pro působnost směrnice pro jednotlivé podniky jsou v případě druhé směrnice aplikovány v každém státě zvlášť, jelikož zde již bude daň počítána daňovými správami na národní úrovni. Limity dle Komise mají být nastaveny tak, aby bezpečně vylučovaly malé případy, kdy by příjmy, které lze připsat významné digitální přítomnosti, nepokrývaly ani náklady stálé provozovny na dodržování daňových předpisů.

Problematickým se z mého pohledu jeví to, že limity nereflektují velikost jednotlivých trhů členských států. Tím, že se jedná o podmínky alternativní, tj. k aplikaci pravidel stačí splnění jen jediné z nich, bude v některých státech legislativa dopadat na proporcionálně vyšší procento společností, než ve státech jiných. Získání 100.000 uživatelů na německém trhu je výrazně jednodušší než získání 100.000 uživatelů na českém trhu, stejně tak jako dosažení určitého obratu. Z pohledu národní aplikace by potom mohlo dávat větší smysl, kdyby směrnice stanovila minimální standardy, které členské státy musí při implementaci dodržet a stanovila je jako procentuální podíl z populace u limitu uživatelů, či procentuální podíl z velikosti trhu u limitu tržeb. Tímto by se rovněž mohla Komise vyhnout námitkám, podobným u první směrnice, a sice že není poskytnuta diskrece jednotlivým státům a jedná se spíše o unifikaci než o harmonizaci. 

Problematika dvojího zdanění: konflikt s MS o zamezení dvojího zdanění

Rovněž v tomto případě hrozí možnost dvojího zdanění, neboť tentokrát by se mohla směrnice dostat do konfliktu s bilaterálními smlouvami o zamezení dvojího zdanění. Může totiž nastat situace, že daňový subjekt bude mít fyzickou přítomnost ve státě mimo Unii, a tedy bude muset plnit daňovou povinnost ze stejných transakcí dle tamních předpisů, a dále bude muset odvést digitální daň ve státě EU na základě jeho digitální přítomnosti. Tato situace v obecné rovině nepředstavuje nic nového a řeší ji právě bilaterální smlouvy o zamezení dvojího zdanění, ovšem právě tyto by členské státy musely novelizovat. A jak už to u smluv bývá, je třeba souhlasu obou stran. V souvislosti s tím se nabízí úvaha, že dosáhnout bilaterálních dohod s USA bude v těchto otázkách prakticky nemožné. 

Nelehké, ale nezbytné

I přes veškeré problémy spojené se zaváděním digitální daně lze uzavřít, že se Komise vydává správným směrem, neboť nejhorším z řešení by bylo udržovat současný status quo, kdy se nadnárodní digitální společnosti velmi úspěšně vyhýbají odvádění daní v členských státech Unie, což poškozuje konkurenci na trhu a zasahuje do příjmů veřejných rozpočtů. Velmi nejistým se rovněž jeví čekat na řešení na půdě OECD, které je prozatím v nedohlednu.

Na zavedení obdobných forem digitální daně se připravuje rovněž Austrálie (určitá forma 3 procentní daně z obratu u společností s obratem nad 1 bilion australských doalrů) či Indie, která již přijala vlastní vyrovnávací daň z hodnoty přeshraničních transakcí dopadající na zahraniční e-commerce společnosti. 

Iniciativa Unie tedy není ojedinělá a bude velkou výzvou zapracovat veškeré připomínky tak, aby měly oba návrhy šanci dosáhnout jednomyslného souhlasu v Radě EU. Přijetím dočasného návrhu by mohlo dojít k velmi žádanému nastartování změn v oblasti korporátního zdanění digitálních společností na mezinárodní úrovni. 

Autor působí jako stážista v bruselské kanceláři Luďka Niedermayera.